Zdravím
vážení a milí!
Než napíšu cokoli dalšího, neodpustím si tento
sebemrskačský příspěvek, ve kterém se budu kát, protože jsem ta největší ostuda
na světě. Ano už je to hrozně dlouho, co jsem naposledy "šáhl" na
blog a něco napsal. Samozřejmě, dobrým argumentem je, že po mě ani ten pes
neštěkne takže "who gives a f**k?!".
Jo je to pravda, ale spíš jsem se provinil proti
svému předsevzetí, že se do toho pustím a budu se snažit vytvářet pestrý a
zajímavý blog, který jen pokvete a bude odrazem mojí maličkosti.
No co ... nestalo se tak. Ale to mi nezabrání
abych jednou - za čas něco na svůj blog připíchnul a třeba se to někomu bude
líbit.
Ano měl bych teď dělat něco do školy ... Ale
upřímně jsem teď v takovém duševním rozpoložení, že se mi dostává uklidnění,
jen když moje prsty bubnují do klávesnice a já se tak ve svých představách
ocitnu jinde - ve světě, kde mě nic netrápí, ve světě, kdy vzpomínám, nebo
prostě tvořím.
Tak tohle byla malá rozcvička. Teď mě totiž čeká to, co už tak nesmírně dlouho odkládám - ano moje bláboly utřené do papíru, kterými se pokusím popsat vše (nebo alespoň to co považuji za zajímavé) z mojí společné cesty do Norska s mým věrným druhem, králem silničních nomádů, dobrodruhem a také studentem biomedicínského inženýrství v jedné osobě - Karlosem :))
Máme rádi kontrasty .. Itálie a česko : Pizza a becherovka ^^
Zdravím vás, kteří jste se opravdu prokousali tím mým slohem v první části a pokud toho ještě nemáte dost, tak tady je slíbená druhá část. Pro ty z vás, co jste k tomuhle příspěvku zabloudili náhodou, doporučuji najít předchozí díl a pročíst se tím, aby to mělo jakousi návaznost.
Ještě než budu pokračovat, chtěl bych říct, že během této cesty jsme si s Carlosem uvědomili co to je mít za zadkem všechny jistoty a komfort domova a že to nemusí vůbec být samozřejmost. Tím více teď soucítím s lidmi, kteří žijí v nejistotě celý život (oběti války, rasového/náboženského pronásledování, nebo prostě lidé žijící v naprosté chudobě).
Předem se omlouvám za případné chyby pravopisné a slohové. Snažil jsem se to napsat spíš rychle, abych to mohl co nejdřív postnout a tak se tu časem objeví možná jisté korekce.
Ok takže posledně jsem skončil někde severně od Bolzana. Seznámili jsme se zde s kolegou stopařem, který poté chytil stopa a my jsme zde zůstali. Na to jsme ale byli už zvyklí a ani v nejmenším nás to nevyvedlo z míry. Ještě během krátkého odpočinku a rozmluvy s kolegou německým stopařem Karel kreslil další ceduli, tentokrát to bylo Bolzano. (Taková malá zajímavost, až sem jsme se dostali s pomocí kusu kartonu, který jsem vyprosil v Kauflandu v Prostějově, než jsem u Tesca nastoupil) Už jsme si pomalu říkali kde asi dnes přenocujeme a už jsme tomu příliš mnoho šancí nedávali. Ale ještě jsme nebyli úplně odhodlaní to pro ten den zabalit a tak jsme vyzkoušeli ještě jednu fintu, o které jsme si kdysi předtím přečetli na nějakém fóru - projít parkoviště a pohovořit s řidiči. A tak jsme vyrazili. Na parkáči vyloženě rušno nebylo, byla to spíše taková menší benzínka uprostřed horského průsmyku, ale přeci jen zde nějaká ta živá duše byla. Většinou však byli plní, nebo neuměli anglicky, nebo prostě nechtěli nikoho vést. Nakonec jsme šli ještě projít plac za benzínkou, kde parkovali velké trucky. To byl panečku teprve zážitek. Samozřejmě to všichni byli taliáni co se vraceli s nákladem do své vlasti a samozřejmě to byli postarší pantátové co neuměli ani fň anglicky. Snažili jsme se domlouvat rukama nohama, ale většinou jsme se setkali s nepochopením. Až jeden takový bodrý pán nejspíš podlehl našim zoufalým výrazům a na opakované Verona Verona začal kývat hlavou. Byli jsme nadšení, dostat se až dob Verony by byl sen. Avšak došlo nám, že řidiči už se tento den nikam dál nehnou, protože už si splnili svoje denní limity a museli vybrat povinnou přestávku. Tím vyvstal nový úkol zjistit kdy asi bude pán odjíždět. A tak jsem duchapřítomně vytáhnul z kapsy ipod s italsko-anglickým slovníkem (už ani nevím proč jsem neměl čeko-italský ... asi aby to bylo víc hardcore) a nastudoval si pár slovíček. Například odjezd, čas, kdy. No nejspíš jsme museli vypadat vážně jako úplní idioti (obvzlášť když jsem si uvědomil, že vlastně tady tihle taliáni a francouzi jsou docela pyšní, nechtěl jsem tedy ani domýšlet jak nás nemá rád za to že przníme jeho rodný jazyk a snažíme se neobratně použít pár italských slovíček). Nicméně po chvíli pochopil že se ptáme kdy tedy asi vyráží a dostalo se nám odpovědi quatro. Prostě quatro ... tedy jak nám potom ukázal na prstech ruky čtyři ráno. To se nám úplně nechtělo, ale kýváním hlavy jsme dali najevo že to tedy bereme, když nic jiného není a šli jsme si pomalu hledat místo ke spaní.
Cestou za benzínku nás však oslovil jeden chlápek. Ukazoval na auto a jeho manželka vykukující z auta nám lámanou angličtinou vysvětlovala že by nás tedy vzali. Byli to jedni z těch kterých jsme se ptali na parkovišti předtím a asi se jim nás zželelo a tak se rozhodli že nás vezmou. Naplnil nás opět pocit velkého štěstí a v mžiku jsme ládovali batohy do kufru.
Malá benzínka za Bolzanem. Viz odkaz na google mapu.
V autě jsme si libovali že je to super a že nebudeme muset quatro ... Tentokrát to s hovorem nebylo úplně snadné, protože pár který nás vezl neuměl plně anglicky (pán vůbec, paní jen trochu), ale to nevadilo. (Brzy jsme na tomto tripu zjistili, že s trochou snahy se člověk domluví s každým a dokonce jsme si vyvinuli časem takovou zvláštní řeč obsahující různá gesta, citoslovce a podobné pomůcky xD, o tom ale více později). Během hovoru jsme chválili krajinu, hory, vinice a vůbec vše co zde pro nás kluky z Hané bylo neobvyklé. Hlavně ty vinice - nikde nekončící lány obdělané půdy, posázené konstrukcemi ze dřeva porostlými vinnou révou v úhledných řadách a teráskách srovnané podél horských úbočí. Dozvěděli jsme se, že mají tady v Itálii nějakou známou ze Slovenska (tedy poté co jsme poučili že Češi a Slováci už jsou rozdělení). Byli vážně milí a opět si kvůli nám zajeli. Vysvětlili jsme jim totiž že kdyby nás vyhodili ve městě, tak jsme v háji, takže si kvůli nám zajeli dobrých 10-15km na nejbližší benzínku ve směru naší cesty. Řidič od nás opět obdržel pivko a poděkování.
Za Bolzanem
Už jsme pomýšleli na Řím ...
Tím jsme se ocitli na takové malé benzínečce kdesi za Bolzánem. (Teď zpětně dohledáno na google mapách, neuvěřitelná haluz. Dokonce jsem si postavil "panáčka" a místo v mapě a tak jsem se mohl ocitnou opět na tomto místě, které jsme navštívili, na konci článku dám odkaz, aby jste si to tam taky mohli prošmejdit). Jak vidíte na fotkách, naše myšlenky už se začaly ubírat k vytouženému Římu a tak dvorní kreslíř Carlos vyrobil tuto krásnou Romu. Večer ještě bylo trochu světla a tak jsme si řekli, že prostě musíme ještě zkusit štěstí, ale už to bylo jen takové pohodové večerní stopování. Věděli jsme totiž, že jsme dnes už ujeli hezkých pár stovek kilometrů a byli jsme tedy spokojení. Navíc jsme se ocitli v přenádherné oblasti dolních Italských alp, kde se pomalu krajina začala přelívat s velehor do kopečků, aby pozvolna přešla do roviny. V okolí se nacházeli opět vinohrady a tak jsme si řekli, že bychom další noc mohl strávit přímo ve vinici - to by byla romantika což :)?
Kromě cedule "ROMA" jsme na moji výslovnou žádost (že je to jako ještě přeci jen hodně daleko, ať si o nás nemyslí řidiči že jsme magoři) ještě cedulku dalšího nejbližšího sídla - Verona. Možná se už ptáte, kde že jsme brali další kartony? Tak poslouchejte, kdyby jste taky někdy vyrazili na stop. Je to jednoduché, opravdu skoro za každou benzínkou najdete takový kovový velký koš a tam se vždy nějaká ta krabice najde. Skoro jako by to byl nějaký servis pro hitchhikery xD.
Ok zpět k story. Ještě jsme zkusili štěstí se stopem a vesmír nám opravdu přál, protože snad ani ne po 10ti minutách nám už zastavoval Superb, ze kterého vylezl takový postarší pár (podle mě hrubě přes 60). Velice milí, neuměli opět ani slovo anglicky, ale to vynahrazovali gestikulací a úsměvy. Pán byl pro mě ztělesněním mojí představy "bohéma". Delší vlasy stažené čelenkou, kufr plný bordelu a všechno měl tak trošku "v péčku". Opravdu ten kufr to jsem ještě neviděl - kopec harampádí starou lampou počínaje a změtí kuchyňských potřeb konče. Bylo to jako v animáku když tam někdo otevře kufr a začne z ní vytahovat kuchyňské spotřebiče, lebku, kovadlinu, sejf, a bůh ví co ještě. Bagáž jsme tedy s velkými obtížemi nacpali do kufru po rychlé reorganizaci věcí v něm a už jsme seděli uvnitř. Jízda to byla skvělá, v Suberbu kopec místa na nohy, akorát klimatizace byla tak extrémně "přeprasená", že po několika minutách uvnitř už jsem začínal chytat své obvyklé záchvaty kašle a smrkání (takto na mě působí klimatizace skoro vždy, a tady to byla klíma s velkým K). No ale vezli jsme se a tohle muselo jít stranou. Pan bohémek byl obravdu macho. Panička řídila a on si v klídku na ipadu pouštěl videjka a četl noviny, ten to má doma tedy zařízeno ... Rychle jsme se domluvili že budeme potřebovat vyhodit mimo město, rozhodně ne ve městě a poté už jsme jeli v téměř naprostém mlčení, což nám docela vyhovovalo, protože za tu dobu jsme náš příběh o tom odkud jsme a kam míříme a co nás všechno potkalo vyprávěli tolikrát, že už jsme byli trochu unavení z toho. Mlčení přerušil jenom pán, který telefonoval s nějakým svým kamarádem, bylo to trochu vtipné protože měli nějaký problém se spojením a on říkal pořád: " prego, prego, ciao, prego prego". Řekl to asi tak tisíckrát a měli jsme co dělat abychom se nesmáli. Určitě to znáte, takové to - nejvíc se směju v situaci, kdy se smát nemůžu . (Jen tak mimochodem, za celou naši cestu nás vozily samé dobré káry, asi si nežijou zle na tom jihu).
Tamoil před Veronou
Nálada byla výborná :)
Vysazeni jsme byli na pěkném odpočívadle s benzínkou Tamoil (viz druhý odkaz na konci článku, opět si můžete místo prochodit na street view). Jak můžete vidět na fotografii, už nás zastihla noc, ale nálada byla výborná protože jsme urazili velký kus cesty. No prostě rokec :). V noci už se nám moc nechtělo řešit jídlo a tak jsme jen zaskočili spáchat nějakou hygienu na benzínku a vyrazili jsme hledat nějaké místo, kde postavíme stan. Zjistili jsme že jsme vcelku na rušném místě - přeci jen to je jeden z hlavních tahů do Itálie ze severu. To nebyla dobrá zpráva, protože na takových místech se nocuje blbě. Ale opět jsme si poradili. Po krátkém průzkumu terénu jsme našli za benzínkou parádní výběžek, velice strmý. Na hoře se nacházel podlouhlý plotem obehnaný plácek (asi 1,5 m široký, podél plotu táhnoucí se pruh) a byl celý porostlý křovinami a takovími až odporně páchnoucími kytkami. Byly vážně extrémně aromatické, jako nějaký šafrán nebo co já vím, navíc pouštěly takový jemný prášek, asi nějaký pil nebo něco.
Tulácký ráno ...
No ale lepší místo nebylo a tak jsme stan postavili u keře, alespoň byl parádně zamaskovaný. Chvíli trvalo, než jsme slehli tu "džungli" pod námi a i tak jsme spali trochu na šikmo. Bylo nám jasné že se ráno probudíme smotaní do klubíčka v zadní části stanu, ale nic lepšího jsme prostě neměli. Ráno jsme pořídili tento záběr (viz vpravo). Následovaly obvyklé ranní úkony: hygiena, doplnění vody, sbalit, přesunout se k nějakému pohodlnějšímu místu (lavice, stůl), navařit - večer předtím jsme moc nepovečeřeli, tak jsme si udělali echtovní gulášovku, jak se teď dělají "do vaničke" <posíláme náš dík Vitaně>.
Redokojo do vaničke.
Vlastně abych byl přesný tak jsme si hlupáci nejdřív rozbalili ležení prostě na chodníku, poté jsme si vzpomněli že tam za rohem je ten stolek, na který jsme se přesunuli, poté co jej uvolnili jacísi důchodci (nejspíš turisté, měli tam karavan).
Pojedli jsme nabrali síly, já jsem objevil na benzínce luxusní čokoládku Švýcarskou za pouhé jedno Ečko a tak jsem nakoupil. Jako vždy jsme se drželi našeho standardu a vyrážili jsme na stopa strašně pozdě, asi tak 10:00! (zpětně si opět uvědomuju jakou jsme asi měli kliku, vzhledem k tomu jak laxně jsme k tomu přistoupili, vesmír nás má rád no).
Byl to vcelku pekáč. Karel už zase pošilhával po Romě xD.
Konečně jsme tedy zase byli, jak my stopaři rádi s drsným výrazem ve tváři říkáme. "on the road" (berte to prosím s nadsázkou, ve skutečnosti nejsme takoví liboví frajírci .. moc).
Můžete si všimnout že jen co jsme vyjeli z Alp, začalo to pekelně připalovat a tak jsme hledali každičký stín. Nebýt tohoto trucku tak jsme tam asi pomřeli, už tak jsme se celkem slušně připálili u Deggendorfu, když jsme tam nohama šourali u cesty pěkných pár hodin. Zde jsem si uvědomil jak moc je potřebné si na takový stop brát široký slamák, krk jsem měl po chvíli stopování červený jak rak.
Na tomto místě jsme na chvíli skejsli. Vesmír nám asi chtěl opět připomenout, že to není tak úplná amozřejmost, že vždy do hodiny chytneme parádního stopa a tak jsme se připíkali dál (ten truck co nám poskytoval blahodárný stín brzy odjel). Tohle byla přesně ta lonely chvíle, kdy jsem nasazoval do uší sluchátka a pouštěl svůj oblíbený blues.
Ale nebylo to zase tak zlé za nějakou hoďku/dvě jsme chytli stop. Byl to mladší borec, nemohlo mu být víc než 30. Měl velké a pohodlné auto, klimatizaci tak akorát, takže jsem ani moc "nepčikal" a ještě nám nabídnul Pringles xD. Uměl tak trochu anglicky, takže jsme se s ním mohli i trochu pobavit. Zjistili jsme že se vrací z dovolené z hor, kde byl s manželkou a dětmi, ale po víkendu se vracel domů za prací a rodinku tam nechal na dovče. Krajina kterou jsme nyní projížděli už měla úplně jiný ráz než ta co jsme jí projížděli doposud. Rovná placka kam jen oko dohlédlo a jak jinak samá vinice, nádherné staré farmářské domy. Ty nejstarší měly takovou tu starobylou střechu z půlkulatých tašek, jakožto vášnivý hráč serie TotalWar, jsem si okamžitě vzpomněl na Rome: TotalWar.
Benzínka/nákupní centrum před modenou
"Určitě to dokážeme" .. pokud nás někdo neunese, nebo neoddělá xD
Borec nás zavezl na takové obří odpočívadlo, kde se kromě benzínky nacházelo také nákupní centrum a byl zde opravdu "šrumec". Zato jsme byli vděční, protože tím jsme dosáhly hlavně "tepny" vedoucí na Řím a pravděpodobnost dobrého stopu na takovém místě rapidně stoupá. Místo si opět můžete prohlédnout přes streetview a opět si můžete zahrát hru "najdi místa kde jsme stopovali" xD (třetí odkaz). Po příjezdu jsme odměnili řidiče pivkem a rozloučili jsme se. Následovala trocha odpočinku, doplnění vody, pojedli jsme něco málo musli na rychlé zahnání hladu a Carlos dokreslil další ceduli (myslím že to byla buď Bologna nebo Firenze, už nevím).
Zase nás to připékalo
U obchoďáku jsme narazili na zajímavou ceduli, kde se v mnoha různých jazycích, ale hlavně v tom českém psalo "určitě to dokážeme". Toho času už jsme toho prostě nastopovali až příliš na to, abychom se vraceli a tak jsme si taky věřili, že to určitě dokážeme xD. Ale do Říma to bylo ještě pořád hezkých pár stovek km (400 dle googlemaps) a tak jsme nemarnili čas a šli jsme zase na stopa. Opět udeřilo pro nás čecháčky nesnesitelné vedro a tak jsme vcelu zmírali na tom Italském sluníčku, ale jinak to nešlo, stopovat jsme potřebovali. Bohužel to nebylo až tak rychlé, jak jsme předpokládali, vzhledem k frekvenci provozu na tomto místě. Uběhla hoďka, možná i půl druhé hodiny a my furt stáli u toho samého výjezdu. V tom jsme si všimli, že se kolem nás potlouká takový zvlaštní týpek a pokuřuje a měří si nás pohledem. Po chvíli nás oslovil s tím, že by nás jako vzal. My jsme se ptali kam a on že do Říma! V tu chvíli jsem se cítil, jako bych vyhrál jackpot, vážně to byl dost zajímavej pocit, ale není všechno zlato co se třpytí ... Týpek na nás ještě zkusil, že nás tam hodí za 20E na osobu. Na to jsme samozřejmě nepřistoupili a řekli jsme, že to si nemůžem dovolit a že z toho teda asi nic nebude. Na to on však kývl a řekl že nás teda vezme grátis. V důsledku čehož mě zase zaplavil nával štěstí a už jsem bral batoh a mířil k autu. Karel se držel trošku v zadu, byl obezřetnější než já a začal zřejmě cítit že něco není v pořádku. Tou dobou jsem ale už byl u auta a začal ládovat batoh do kufru. Při pohledu na auto jsem se zarazil a uvědomil si že je takové menší, ale mávnul jsem nad tím rukou, vezmou nás přece do vysněné Romy! Mezitím už tam byl i Karel a říkal že se mu to moc nezdá a upozornil mě na to že k tomu chlápkovi patři ještě jeden chlápek ale já jsem byl pořád v rauši z toho že jedeme do Říma a tak jsem už lezl do auta a Karlovi nezbylo než přistoupit také. Poté co jsme se nalodili a vyjeli jsem si teprve pořádně prohlídl ke komu jsme to vlastně nastoupili. Řidič, který nás oslovil byl holohlavý talián vcelku mi připomínal Bruce Willise, měl takový drsný výraz ve tváři a sluneční brýle. Když jsem se podíval na jeho spolujezdce, docela jsem se polekal. Teprve teď jsem si uvědomil že to je jakýsi Ind. Zrovna si balil cigaretku a díky tomu jsem si všiml jedné zvláštnosti: na prsteníčku měl asi tak 5cm dlouhý nehet! To mě trošku znepokojilo, ale říkal jsem si, to prostě nic neznamené, asi nějaká sázka nebo co ... Tak jsme tedy jeli vstříc Římu a hned po prvních pár kilometrech začal Willis telefonovat. Samozřejmě Italsky takže jsme mu nerozuměli ani slovo, bylo by to v pohodě kdyby se uprostřed telefonátu neotočil na nás a nezeptal se "And where are you from guys?" na to jsme popravdě odpověděli jsme Češi a on vzápětí pokračoval ve svém hovoru. V tu chvíli jediné co mě napadlo bylo to, že jsem strašnej hlupák a že jsem si ty chlápky neprohlídnul líp a že teď nás zrovna určitě prodává nějakejm mafiánům a vysadí nás na předměstí Říma a tam nás ojedou nějací černoši. Adrenalin stoupal a situace začínala být vážná. Podíval jsem se na Karla a uvědomil jsem, že ten strach z nás určitě musí být úplně cítit. Trochu jsem se uklidnil a začal jsem přemýšlet. Napadlo mě že bych měl určitě vytáhnout mobil aby viděli, že jsme ve spojení. Začal jsem psát smsku s kompletním popisem těch dvou a auta a místa kde jsme a kam míříme s tím že jediným stiskem tlačítka bych ji odeslal bratrovi domů. Dál jsem prohleal svoje kapsy a zjistil jsem, že jsem si dal do kapsy nůž, jak jsme porcoval karton na poslední zastávce. Rozhodl jsem se že kdyby došlo k nejhoršímu, použiju ho. A tak jsme se vzadu na zadním sedadle s Karlem potajmu domlouvali, spíš teda jako dvě myšky špitali a napadlo nás jim namluvit, že se máme s někým setkat ve Florencii a že tam chceme vysadit. Tou dobou jsme také projížděli tunelem a mě došla smska od operátora -vítejte v Itálii. Za to jsem byl rád, vypadalo to, jakože s někým komunikuju. Vznesli jsme návrh, že bychom tedy chtěli zastavit ve florencii a jetli by to šlo a poté co si žádost vyslechl se prostě otočil zpátky a jel dál. Tím okamžikem by se v nás nikdo krve nedořezal a já jsem sebral poslední zbytky odvahy abych se znovu, tentokrát víc nahlas a razantněji zeptal. Tentokrát řidič odpověděl, něco jako "ok, no problemo" a opět jsme se trochu uklidnili. Byli by jsme klidní, kdyby ale znova nezačal telefonovat, vypadalo to, jakože kumpánům volá o změně polohy, kde nás zmáknou. Pevně jsem svíral svůj nůž a čekal nesmírně dlouhý čas než dojedeme k Florencii. Myslím že nám to muselo trvat asi tak hodinu/dvě, ale pro mě se čas v tom autě zastavil. Očima jsem sledoval každičkou ceduli a kontroloval směr jízdy. Karel si všimnul že autu dochází benzín a tak by stejně na jeden zátah nedojelo do Říma, to bylo povzbudivé. Pořád jsem myslel na to, co uděláme, když prostě nesjedou u Florencie ... Co se stane když se začneme dožadovat vysazení. Co když spolujezdec vytáhne kvér. Co když bodnu nožem spoluezdce s kvérem, bude Carlos spolupracovat a zmákne řidiče? Takové myšlenky mi běhali hlavou a v žilách mi koloval adrenalin.
Dojeli jsme k místu kde se sjíždí na Florencii - benzínku a v ten okamžik se mi na chvíli zastavilo srdce. Když odbočí, asi nebudeme mít žádné problémy, když ne - jsme v hajzlu.
Naštěstí odbočil a zastavil aby načerpal ... Ufffffff, podle mě ten kámen, co mi spadl ze srdce, musel být slyšet až v Prostějově.
EDIT: Zpětně zde doplňuji, že mě Carlos po přečtení této části upozornil, že podle něj nám Řidič na tu Florencii poprvé řekl NO! Tedy ne - jakože nám nezastaví! Možná, že moje pamět v návalu stressu vypustila tuto vzpomínku, vážně si to nevybavuju. Jestli to tak bylo, tak to celý incident dělá ještě horším ...
Zapadlá zastávka u Firenze
Výstup z auta probíhal podle scénáře, který jsme vypilovali v autě s Carlosem. Carlos vystřelil z auta jako první aby vytáhnul batohy a já jsem se zdržoval v autě a zaměstnával chlápky - to aby nám třeba neujeli s batohy. Vše se vydařilo, řidičovi jsme poděkovali, dali poslední pivko co jsme měli a odpotáceli jsme se na trávník vedle benzínky (za roh, aby nás neviděli) a svalili jsme se do trávy. V tu chvíli jsem se cítil tak vyčerpaný z toho všeho stressu a oba jsme byli bílí jako mléko. Takhle jsme tam seděli dobrou půlhodinku a já jsem potom ještě skočil do shopu pro čokoládu, protože to byl jediný lék co nám mohl zmírnit náš šok. Po rozmluvě o tom co se stalo, jsme se shodli na tom, že v tom autě jsme se oba podruhé narodili. Ano možná o nic nešlo a byl to výplod našich paranoidních myslí, ale bylo to přinejmenším dost podezřelé.
Zde přijměte moji omluvu, že na této zastávce jsme neudělali žádný obrazový materiál, ale byli jsme ve stavu, kdy jsme toho ani nebyli schopní.
Věřím že jednou se při vzpomínce na tuto událost budeme usmívat, ne však nyní. Teď když píšu tyhle řádky a vzpomínám si na všechny detaily tohoto "incidentu", tak mi z toho není nejlépe xD.
Zastávku si můžete opět prohlédnout na googlemapě i s "panáčkem" - streetview.
Když jsme se opět trošku sebrali, tak jsme šli opět na stopa. Tentokrát, jsme ale maximálně zvýšili naše bezpečnostní standardy. Rozhodli jsme se, že si vždy pečlivě prohlédneme řidiče a shodneme se na tom, jesti chceme nastoupit, nebo ne.
Tato zastávka, na které jsme byli vyhozeni byla dost málo frekventovaná a personál benzínové stanice byl této skutečnosti přizpůsoben - prostě místo aby byli v obchodě a za kasou, tak měli venku rozdělané židličky a v klídku pokuřovali. Z toho jsme pochopili, že se tu asi zdržíme :(.
A taky že ano. Po první hodině stopu, kdy nás minulo vážně málo jsme začali být opět trošku špatní, ale bylo teprve něco málo po poledni a tak jsme prostě stopovali dál. Už si nepamatuji přesně, ale asi tak za dvě hodiny nám opravdu zastavilo auto! Bylo to Alfa Romeo - takové úplně malé, myslím že model Mito. Zprvu jsme se zdráhali uvěřit že nám opravdu zastavil, ale když na nás řidič zavolal, uvěřili jsme.
Řidič byl takový mladý chlapík, nemohlo mu být moc víc než nám, hádal bych ho na 25. Byl to opět takový taliánský bohémek, delší vlasy až k ramenům stažené dozadu. Neuměl skoro ani slovo anglicky xD. Ale jak jsme bryzy zjistili, to vůbec nevadilo! Když jsme se ho posunky zeptali, kam by nás zavezl, tak ukázal na naši ceduli a říkal "Romaaaaa". Tím se naše nálada prudce z lepšila ze "skoro unesení" na "jedeme do Říma s v pohodě řidičem!". Hned jsme začali ládovat batohy do kufru, abychom zjistili, že se do toho maličkého kufru vleze jen jeden a tak musel Karel jít dozadu společně s jedním z batohů. Já jsem opět zaujal pozici speakera na sedadle spolujezdce. Těžko říct, jestli to mělo význam, protože znalost anglického jazyka tady v podstatě nic neznamenala. To ale absolutně nevadilo, protože když lidi chtějí, domluví se i bez potřeby verbálního kontaktu. A hlavně, náš řidič byl prostě epochální pohodář, hipík a hlavně dobrosrdečný borec. Hned na začátku co jsme se seznámili a první kilometry naší společné cesty ubíhaly, se s námi podělil o své jídlo - obrovské paniny panini s kuřecím masem. Trochu nás vylekalo, když začal řídit pomocí kolenou aby měl volné ruce na lámání panini, ale jak se ukázalo, tohle byl jen první z jeho italských řidičských kousků. Nálada v autě byla s každým kilometrem lepší a lepší a absence společného jazyka byla velmi brzy překonána různými gesty a mezinárodními slovy. Brzy jsme si vytvořili gesta, která jsme opakovaně používali - například práce bylo klepání kladívkem do imaginárního obrobku a tak dále. Vážně jsme si tu cestu užívali a v celku hodně jsme se i nasmáli, což nám nejspíš vesmír vynahrazoval tu předešlou cestu. Z řeči s naším řidičem vyplynulo, že se zrovna vrací z nějakého fesťáku, kde se strašně zhouboval. Potom nám ukázal, fotky svého bytu v Římě, kde měl psotavený takový malý budhistcký svatostánek s jakýmsi podivným bůžkem. Pořád mluvil o tom jak si dávají fungi a potom hrajou na takový zvláštní budhistický nástroj a u toho jestli jsem to pochopil správně nějak rozjímají. Byl to fakt hodně alternativní týpek, ale to absolutně nevadilo, protože k nám byl prostě 100% přátelský a vstřícný. Cesta od Florencie k Římu je prostě úchvatná. Všechny ty kopečky, staré chrámy a stavby na obzoru, úchvatná krajina ... slovy těžko vyjádřit krásy které jsme viděli. Týpek nám taky pověděl, kde to v Římě žije, kam se chodí balit holky, pověděl nám pár rad ohledně dopravy v Římě a vůbec na co bychom si měli dát pozor.
Cesta ubíhala. pouštěli jsme si různé rasta songy a jim podobné, taky lokální rádio a nasávali atmošku místa na kterém jsme se nacházeli. Během cesty si Luca (náš řidič) velmi oblíbil Karlovo jméno a tak mnohokrát za cestu, když se ho na něco ptal zaznělo: "Cááárloo" s tím neuvěřitelým italským přízvukem xD.
Roma Termini
Po nějaké době už jsme se dostali na předměstí Říma a projeli jsme místní mýtné brány (za vjezd do města se platí poplatek), my jsme projeli bránou pro místňáky :).
Průjezd Římem byl neskutečný, byla to nepopsatelná změť nadjezdů podjezdů, tunelů, křižovatek, mostů, a bůh ví čeho všeho. Dokonce i Luca jakožto místňák musel řídit podle své navigace. Luca nám slíbil, že nás vyhodí u nějaké zastávky MHD. A opravdu udělal jak slíbil, a vyhověl nám jak nejvíc mohl - zavezl nás totiž přímo na Termini - centrálím uzlu všech možných druhů dopravy v Římě: Vlaky, metro, autobusy a dá se odsud snadno dostat na letiště.
Cílové foto stopování - z leva: Já, Luca, Carlos
Udělali jsme tento poslední snímek s Lucou, který uzavírá naši cestu do Říma. Tím ale naše dobrodružství nekončí, naopak teprve začíná! Dva zelenáči uprostřed rozměrné Romy, neví kde dnes hlavu složí, jejich finanční prostředky jsou omezené. Jak tohle může skončit?! To se dozvíte v dalším díle tohoto povídání ^^.
Všem co jste se dočetli až sem děkuji a obdivuji vaši vytrvalost!
Tak konečně jsem se rozhoupal, abych dal dohromady zážitky jenž jsem měl tu čest prožít na cestě stopem do Říma společně se svým věrným společníkem Carlosem, kterému tímto děkuji za účast na jednom z těch "nejodvazovějších" podnicích mého života (doufám, že se nám to podaří časem překonat).
Na cestě jsme si zažili mnohé .. radosti, strasti, osamění, trpká zklamání a poučení, ale také pocity zadostiučinění a vítězství!
Takže, po mnoha týdnech ba měsících domlouvání a lákání kamarádů na nějaký odvážnější podnik, kdy ve hře bylo nejprve stopování na Balkán, jsme zjistili, že vlastně nemá nikdo jiný v našem okruhu chuť/čas/odvahu/povolení od družky/maminky něco takového zrealizovat. A tak jsme nakonec zbyli dva - já a jeden z mých nejlepších amigos Karel zvaný Carlos (někdy také Don Carlos, ale to je už jiný příběh xD). Ve dvou se nám na Balkán příliš nechtělo a tak jsme uvažovali o alternativním plánu .. nakonec jsme dospěli k tomu, že dostopovat do Říma by mohla být vcelku zajímavá zkušenost a přeci jen - vedou tam všechny cesty, nebo ne ? :)
Bylo to vcelku spontání a narychlo - v pátek 25.července jsem si vzal volno v práci a vyrazil jsem nakoupit nějaké ty trvanlivé potraviny a zásoby na cestu. Po zralé úvaze jsme dospěli k tomu, že by bylo vhodné mít co nejmenší batohy, aby nás vůbec někdo bral. Současně jsme s Carlosem dávali dohromady alespoň nějaké to info o cestě. No nakonec to skončilo tak, že jsme vyjeli jen s google mapou vytisknutou v kapse a nadějí, že si Carlos vzpomene, kde se nachází kemp, kde kdysi dávno nocoval poblíž Říma. (teprve zpětně si uvědomuju, že jsme té přípravě mohli dát trochu víc)
Měli jsme vcelku štěstí, protože tou dobou rodiče od Karla jeli na dovolenou na Německou stranu Šumavy a tak jsme se s nimi domluvili, že nás trochu svezou.
Než začnu se samotným vyprávěním, prosím vezměte na vědomí, že fotky byly foceny pouhým Iphonem, ale myslím, že to co schází na kvalitě, nahrazuje samotný obsah - fotili jsme totiž pouze momentky, ne každý druhý šutr.
Dále také po celou cestu mě provázel v mém ipodu Hugh Laurie a musím přiznat, že některé "Lonely moments", které jsme zažili po cestě, měli zatraceně dobrou šťávu, když byly podkresleny parádním bluesem z rukou mistra Laurieho :)
V sobotu ráno jsem tedy ráno na smluveném místě (první sjezd na Prostějov od Olomouce <Tesco>) čekal na svůj první svoz. Vyrazili jsme v dobré náladě, plni očekávání. Na této části trasy se nemělo moc co pokazit a tak jsme vcelku bez problému dorazili na místo - Deggendorf, odkud už rodičové pokračovali na svojí dovolenku na Šumavu. Tímto okamžikem jsme začali čelit realitě života a že byla tvrdá!
Deggendorf ... never again
Kamenem úrazu bylo to, že co se týče stopování, jsme byli zelení jak jarní tráva a tak jsme se hned na začátku dopustili mnoha chyb. První z nich bylo to, že jsme se nechali vysadit přímo uprostřed Deggendorfu - tedy než jsme se vůbec vymotali z města, zjistili kde se dá dobře stopovat, uběhlo hezkých pár hodin. Nakonec jsme našli jen takový malý nájezd na dálnici na Munchen, ale nebylo tam moc kde přibrzdit a navíc to tam bylo samý zákaz zastavení. No ale nic lepšího jsme neměli a tak jsme zvedli palce a cedulku s nápisem MUNCH čímž se započalo naše velké dobrodružství .. Hodiny ubíhaly a my jsme stále stáli na tom samém místě. Alespoň jsme si už zvykli na pohledy kolemjdoucích upírajících se na nás stopaře - v Německu zřejmě neobvyklou atrakci. Setkali jsme se s hlubokým nepochopením, když na nás nejedna babča pořvávala, že támhle je kousek autobusová zastávka a bahnhof, proč tedy nejedeme tak? To nás však neodradilo a v době kdy už jsme začali ztrácet naděje nám zastavilo auto! Černý pickup s poměrně veselým pánem. Vděčně jsme nahodili batožinu na korbu a sedli dovnitř. To jsme ale nevěděli, že to byla naše druhá fatální chyba - pán nás totiž dovezl jen asi 5 km za deggendorf a vyhodil nás doslova uprostřed pole. Byl to však náš první stop a tak jsme plní entuziasmu ještě řidičovi vnutili jedno z našich nejlepších piv jako odměnu (Karlův nápad, vzít česká piva a rozdávat je po cestě řidičům).
"Uprostřed polí" někde za Deggendorfem
Řidič nám tvrdil že to je dobré místo, respektive lepší než to poslední, protože tam není zákaz zastavení. To sice ano, ale zato frekvence projíždějících aut byla tak když dobře čtrtinová. Opět jsme stopovali mnoho hodin a nikdo stále nezastavoval. Začínalo se připozdívat a oba jsme byli docela v "kreši". Byli jsme už tak zoufalí, že jsme na druhou stranu MUNCHu napsali bite (což není správně ano xD) a na každé auto jsem ceduli otáčel, takže to bylo "Munchen bite" xD. Se západem slunce jsme se dohodli, že dneska už to nemá moc cenu hrotit a že bude lépe jít si hledat provizorní bivak a tak jsme se s mnoha nevlídnými slovy adresovanými řidiči co nás zde vyhodil vypravili na průzkum okolí. Byli jsme bez vody a tak jsme museli dojít do nejbližší vesničky vyprosit trochu té životadárné tekutiny. Zjistili jsme že nejblíž je taková obydlená zatáčka, jejíž jméno nevíme dodnes (zpětně podle google mapy nejspíše Pankofen). Našli jsme jeden barák, kde jsme viděli partu mladých jak si nosí zásoby na nějakou party, tak jsme tam přišli a slušně je požádali o trochu vody do našich lahví. Nejen že nám doplnili, ale dali navíc ještě balenou vodu pro každého a poradili kam tady jezdí vlaky, kdyby jsme se chtěli trochu posunout. Co čert nechtěl, začaly se stahovat mraky a tak jsme rychlým krokem došli k nejbližšímu poli (plném okurek) a rozbili stan na nejméně viditelném místě v naději že nám nikdo nedá flastra. Postavili jsme stan a začali se "zabydlovat", v tom jsem zjistil nemilou věc: máma mi do batohu přidala plastovou solničku (že prý když si budu vařit po cestě...), ta ale nevydržela tlak všech věcí vměstnaných dovnitř a tak se sůl "krásně" rovnoměrně rozprostřela po mém celém batohu. Jistě si dokážete představit jakou radost jsem z toho měl, když jsem zpocený, trochu namoklý začal něco hledat v batohu. Zoufalý jsem něco snědl a rozbalil karimatku a spacák, abych usínal s pocitem že mám všude po těle nalepenou sůl.
Přiznám se že jsem si trošku sahal na dno. Celý den jsme se posunuli o 5km, namokl jsem, nohy bolavé a teď ještě tohle ... nebýt parťáka, asi bych morálku už neposbíral. Celý "solničkový incident" završila snaha o usnutí, spánek ale dlouho nepřicházel a tak jsme dlouhé hodiny jen tak klábosili o všem možném, ale hlavně o cestě. Uvědomili jsme si, že tenhle trip bude ještě asi hodně náročný a že jsme předtím vlastně vůbec nevěděli do čeho jdeme. Ale jak jsem přečetl kdesi na cestovatelském fóru: "stop je jako houpačka, jednou jsi nahoře a jednou dole". Ještě dodám, že jsme měli trochu štěstí v tom, že na tomto kousku ničeho stála nezamčená toitoika, což bylo velké zpříjemnění pobytu xD.
Ráno jsme se dali trochu dokupy a vyrazili zase na cestu. Probíhalo to skoro stejně jako předtím a nálada šla pomalu ale jistě do kytek, už jsme trochu šilhali po nedaleké vlakové zastávce, ale v tom to najednou po vší té smůle vyšlo! Zastavil nám chlápek s oktávkou v plné palbě (to nebylo až tak podstatné, nastoupili by jsme i do traktoru). Hodili jsme batohy do kufru a vděčně jsme se usadili. Věřte či ne, ale nikdy se nám nesedělo tak krásně a připadali jsme si jako králové. Seděl jsem ve předu a anglicky rozmlouval s řidičem. Vypadlo z něj, že jeho předkové pocházejí z česka, měli jsme o čem mluvit. Vážně dobrý chlapík, zajel si kvůli nám z cesty a vyhodil nás na jednom z nejlepších míst za celou cestu - na obřím odpočívadle jihovýhodně od Munchenu u tahu na Innsbruck a Salzburg
Odpočívadlo jihovýchodně od Munchenu
Děti čerpacích stanic nám říkali ...
Rozloučili jsme se s řidičem, dostal náš veliký dík a také Pilsner. Urazili jsme 160km a tak jsme se rozhodli že si na chvíli zabereme lavičku a uděláme oběd. Cítili jsme se jako páni (o čemž jistě i vypovídá fotka).
Pojedli jsme, doplnili vodu a s plnými žaludky a výbornou náladou jsme se pustili do výroby další cedule. Tentokráte to byl Innsbruck, na který jsme se rozhodli ubírat. Dvorní kreslíř byl Carlos, který má tu grafiku přeci jen o hodně více v ruce než já, moje úloha byl spíš takový majstor slova alias prořízlá pusa. Mnohokrát se nám po cestě osvědčilo že "líná huba, holé neštěstí".
Vrchní kreslíř Kája
S novou cedulí a úsměvy na tvářích jsme se opět postavili na cestu. U výjezdu z tohoto monstrozního odpočívadla jsme měli výborné výchozí pozice. Už jsme si zvykli že trocha toho neúspěchu k tomuto hobby prostě patří a tak už nám projíždějící auta nedělaly vrásky. Během stopování dokonce na "naše" odpočívadlo zavítal autobus plný asijských turistů, kteří si nás okamžitě se zájmem začali prohlížet a fotit. My jsme jim odpovídali máváním a pozováním, cítili jsme se prostě xD. Vesmír naše odhodlání asi již dostatečně prozkoušel u Deggendorfu a tak nám po hodince stopu zastavilo auto s jedním mužem a dvěma ženami. Nejprve jsme si mysleli, že to určitě není pro nás, ale bylo. Nejdřív jsme se trochu zdráhali, přeci jen auto to nebylo největší a byli tam tři. Ale zase pohrdnout autem co zastaví prostě nelze a tak jsme nastoupili. Ukázalo se že je to velmi veselá společnost - pán Rakušák svými dvěma italskými kolegyněmi, jeli z nějakého školení pro sociální pracovníky z Německa. Pán uměl slušně anglicky a tak nic nebránilo zapředení rušné konverzace. Ukázalo se vrací až do Itálie! Takže jsme z příslibu brzkého dosažení Italských dolomitů byli úplně odvaření. Ukázalo se, že pán je teolog a dříve chtěl být knězem (než poznal svoji současnou družku). Možná odtud pramenila jejich dobrota, která zašla tak daleko, že nám po cestě ještě nabízeli zmrzku a nocleh, který jsme zdvořile odmítli, protože jsme chtěli ještě večer zkusit stopa (přeci jen před námi byla vcelku štreka). Průjezd Italskými alpami bylo opravdu pokoukání ... údolíčka, hory, impozantní silniční stavby, pilíře, mosty, dokonce nám bylo řečeno že projíždíme kolem jisté pevnosti, moc mě mrzí že jsem si nezapamatoval název.
Odpočívadlo někde severně od Bolzana
S kolegou stopařem. Foceno rukami Italského řidiče kamionu.
Dle mého kvalifikovaného odhadu jsme urazili tak 250 km, byli jsme vysazeni v u jedné čerpací stanice někde mezi Bolzanem a Bressanone Brixen. Byli jsme velmi velmi vděční a paní řidička od nás obdržela pivko (asi spíš jako suvenýr xD). Kochali jsme se nádhernými pohledy na Italské alpy. Řízením osudu jsme zde narazili na kolegu stopaře (viz foto). Vážně dobrý borec, zhruba o rok dva mladší než já. Vyrazil taky od Munchenu. Poseděli jsme, pokecali a vyměnili pár rad a typů. Cestoval také velmi spontání a dokonce neměl ani stan. Mířil na východní pobřeží Itálie někam za San Marino (myslím že Ancona). Podělil se s námi o svou velmi podrobnou a velkou mapu, kde jsme si trochu důkladněji prostudovali naši další cestu. Vzhledem k tomu že zde byl první tak jsme uzavřeli gantelmanskou dohodu, že dostane to lepší místo a tak jsme v klidu pojedli a poté jsme se postavili za něj po směru jízdy. What a lucky bastard, měl štěstí, vzali ho do auta nějací mladí borci, tím se naše cesty zase rozdělili a my stopovali dál. Pomalu se začalo připozdívat ...
Tím bych chtěl ukončit tuto část povídání o naší cestě stopem do Říma. Strašně jsem se rozepsal, já vím, ale to asi jinak nešlo, vzpomínky jsou stále silné :)) Snad časem doplním další části, už bohatější na fotodokumentaci. Chtěl bych v části č. 2 doplnit cestu do z Alp do Říma a v třetí části pojednat o samotném Římu a událostem provázejících nás při návratu (a že to občas bylo drama! Naskakuje mi husí kůže jen co si vzpomenu). Zde druhá část
PS: Ještě jednou omluvte kvalitu nafoceného materiálu, vše je foceno pouze Iphonem :)) No holt štáb jsme za zadkem neměli :)
Mapa odpovídající první části, kterou jsem popisoval v tomto příspěvku.
Tyto prázdniny jsem se kromě jiných nápadů a plánů, rozhodl zrealizovat opětovnou návštěvu velmi známých ferratových oblastí kousek jiho-východně od Vídně - Hohe wand a Rax alpe. Oblast je vyhlášeným místem, které je svojí polohou výhodné a lehce dosažitelné v poměrně krátkém čase. A tak jsme dali dohromady partu a v pátek 27.června jsme po práci vyrazili. Kamarád má naštěstí velké spolehlivé auto a tak jsme mohli vyrazit v 5-ti (ovšem poskládat vše do kufru byl taky celkem "tetris", ale to už patří k věci :) ).
Organizace, ubytování
Hohe Wand blick camp, napravo sociálky
Naši výpravu jsem naplánoval nejprve se zastávkou v oblasti Hohe Wand, následně přesun do Raxalpe a celý výlet jsme zakončili odpočinkovou návštěvou známého poutního místa Mariazell. Bylo to pěkných pár hodin shromažďování informací, ale nakonec se mi podařilo najít s vydatnou pomocí outdoorvé komunity najít nízkonákladová místa k přespání. Protože se naše skupina skládala povětšinou ze studentů, byl tlak na nízkonákladovost velmi znatelný. Naštěstí Rakousko je země s občany s úplně odlišnou mentalitou než je v Česku a tak jsem našel kempy, kde jsme mohli postavit stany zdarma a nebo jen za úplně minimální příspěvek na údržbu místa.
Raxalpe - kaiserbrunn, doslova obydlená zatáčka ^^
Prvním místem je Hohe Wand blick camp, kde místní zbudovali takový malý kemp, kde je možné za lidovou cenu postavit velké množství stanů (naši skupinu to vyšlo cca 2e na osobu). V kempu se nachází zbudovaná budka se sociálkami a přímo z kempu je nádherný výhled na náhorní plošinu. Navíc jsou zde i lavice a stoly, což je komfort, který je nedocenitelný při vaření jídla a jeho konzumaci.
Dalším takovým místem bylo kaiserbrunn v oblasti raxalpe, což je víceméně taková obydlená zatáčka, kde místní tolerují přítomnost lezecké a feratové komunity. Dokonce zde byla zbudována pěkná sociálka pro vandráky co zde přijedou - no prostě Rakušáci, jsou hodní :). Celé místo mi naprosto učarovalo, tento "plac" je obklopen nádhernými skalními masívy a v bezprostřední blízkosti teče také alpská říčka. Na tomto místě je také velice rušno a tak, pokud jste alespoň trochu společnští tvorové, tak se seznámíte s báječnými lidmi ze všech možných koutů Evropy. My jsme clekem solidně bavili s Maďarskou výpravou, kytara, víno no prostě kulturní výměna jak má být :).
Toni-Baltzarek Steig
Hned první den k večeru po příjezdu jsme nelenili a zašli se rozcvičit na tuto malou ferátku. Dle průvodce se jedná o obtížnost C/D, ale nám to tak těžké nepřišlo. Je to tak krátká trasa, Navzájem jsme se obeznámili s bezpečnostními zásadami, technikou výstupu a s materiálem. Na této krátké ferátce jsme si vyzkoušeli většinu prvků, se kterými jsme se dále setkávali (kramle, římsa, žebřík). Nahoře jsou lavičky a tak jsme si na samospoušť udělali skupinové večerní foto.
Naše véča v blick campu ^^ Tzv. "večerní pohodička"
Večer jsme se jeli ubytovat do blick campu. Bohužel jsem neudělal příliš mnoho fotek kempu samotného, ale věřím že obrázky lze snadno vygooglit po zadání hesla "Hohe Wand Blick Camp". V kempu to byl samý čech a polák. Je vidět, jaké národy mají hlouběji do kapsy, ale na tom není nic špatného že? Přidám večerní momentku zobrazující naše typické stravování.
Gebirgsvereinssteig
Nová a poměrně lehká ferata v natura parku Hohe Wand která je situovaná na jiho-západním "konci" náhorní plošiny, nástup od místa zvaného "Seiser Toni". Celkem dlouho nám trvalo než jsme našli Seiser, protože jsme ho v navigaci neměli a ani místní se nechytali moc (pokud vůbec uměli anglicky), ale nakonec nás jeden hodný pár eskortoval jejich džípem až k poslední křižovatce, za což sme byli vděční. Tím ale naše hledání neskončilo, protože samotný nástup jsme hledali podle vytištěné mapky z internetu a nebyla asi úplně přesná, avšak náš kolektivní orientační smysl nezklamal a tak jsme se dostali na místo.
Po výstupu na Gebirgsvereinssteig
Byla to první delší ferata tohoto výletu, velmi zajímavá co se týče výhledů do krajiny, byla dost "vzdušná" a také zde byly prvky jako lanový most, žebříky a i nějaké to výživné skálolezení.
Sice zde bylo na můj v kus až příliš rušno, ale rozhodně nelituji návštěvy.
Lanový most
Myslím si že pro méně zkušenou partu to je záživné až až :). Nahoře jsme se opět mohli kochat četnými výhledy do krajiny a nabízela se také možnost zajít si zde sednout na pivko, ale vzhledem k tomu že jsme spěchali, protože ten den jsme ještě museli zvládnout přesun na další místo, tak jsme se nakonec vrcholového pivka vzdali.
Cesta dolů byla také v podstatě A/B ferátka, nijak zvlášť zajímavá. Po cestě dolů nás předbíhali Rakouští senioři, očividně ti lidé mají hory prostě v krvi :D.
Pohodička v raxalpe "kaiserbrunn"
Poté jsme se přesunuli do oblasti Raxalpen, kde jsme hledali výše zmíněný
"kaiserbrunn", kde jsme si postavili stany. Místo bylo ztělesněním výrazu "obydlená zatáčka", protože tam opravdu nebylo skoro nic kromě silnice a okolo postavených stanů. Bylo tam však naprosto nádherně. Místo se nacházelo v takovém údolíčku obklopeném ze všech stran horami. Sprcha nám nechyběla, celkem dobře ji nahradila alpská říčka tekoucí v blízkosti, koupání v ní byl opravdový zážitek.
Večer jsme se skamarádili s partou z Maďarska a společně jsme popili něco toho moravského a maďarského vína, jeden z maďarů byl slušný kytarista a docela dobře jsme se pobavili :)).
Hans von Haidsteig
Před poslední částí výstupu. Vedlo sochy zvané "černá madona"
Další den když jsme opustili nádherné místo Kaiserbrunn, jsme se přepravili k poslední feratě, která nás měla čekat na této výpravě a to "Hans von Haidsteig". Toto byla nejdělší a nejnáročnější ferata tohoto výletu. Byla také trochu technicky náročnější, ale vzhledem k tomu že jsme už byli patřičně rolezení z předchozích dnů, tak to nebyl zase takový oříšek. Nejvíc jsme však podcenili vybavení a možnost náhlé změny počasí, která se jak na potvoru vyskytla. Někde v jedné třetině výstupu se začalo zhoršovat počasí a k první odpočinkové plošince už jsme došli s lehkým deštěm. A my hlupáci jsme si na cestu povětšinou nevzali nic lepšího na při-oblečení, takže jsme se trochu nedobrovolně otužovali. Nejhorší byl asi vítr, který nám zimu zanášel až do morku kostí. Nicméně my jako správní češi jsme se s tím vyrovnali po svém - schovali jsme se za nejbližší skalní útvar a vytáhli jsme sekanou s hlebem a já jsem ještě jako třešničku nesl v batohu lahev zavařených okurek. Zhovadilost, já vím, ale kdo zase může říct, že si dal na Haidsteigu sekanou s okurčičkou :D ?
Moře zakrslých jehličnanů na náhorní plošině.
No počasí se nakonec trochu umoudřilo a my jsme výstup dokončili. Nahoře nás čekaly velmi zajímavé pohledy do krajiny, ale také na náhorní plošinu které se před námi rozprostřela po výlezu, celá se doslova topila v zakrslých jehličnatých porostech, vypadalo to velmi zajímavě, jak ůžete sami usoudit. Promrzlí a unavení jsme se uchýlili do horské chaty, kde jsme si dali trochu toho poctivého svařeného vína na prohřátí. Následovala zdlouhavá cesta dolů, kde jsme se úplně neshodli na trase a tak jsme se rozdělili, ve výsledku jsme zjistili že obě trasy byly rovnocené :D. Cestou jsme také potkali kamarády kamzíky, kteří se bez jakéhokoli zaváhání pohybovali po krkolomných ostrých skaliskách stejně snadno, jako my chodíme po městském chodníku.
Mariazell - kemp a průzkum městečka
Po tomto náročném výstupu jsme se večer přesunuli na poslední místo našeho výletu - Mariazell. Zde jsme si zaplatili normální kemp, a dopřáli si horkou sprchu a využili zázemí společenské místnosti, kde jsme se schovali před nepřízní počasí a společně oslavili konec výletu teplým jídlem a trochou toho moravského vína. Dalšího dne jsme se vydali na průzkum Mariazell, ale počasí nám vůbec nepřálo, a tak jsme se šli podívat hlavně na centrum a baziliku. Nakoupili jsme také potraviny na cestu a vyrazili domů. Po cestě jsme se ještě zašli podívat k jezeru Erlaufsee, které bylo opravdu nádherné. Skoro bych řekl, že mu to špatné počasí tak jaksi zvláštně sedělo, ty mlhy ... Původně jsme měli v plánu se v něm vykoupat, ale to nás v tom nečasu celkem rychle přešlo :).
Erlaufsee, prostě nádhera ...
Pokud jste se dočetli až jsem tak snad jen můžu poděkovat za trpělivost, strašně jsem se rozepsal. Doufám že tu nemám příliš mnoho chyb.Nicméně byl to super výlet, není nad to vyrazit do hor s kamarády :). Už se těším a realizaci našich dalších bláznivýchdobrodružství.
Tak tohle byla malá rozcvička. Teď mě totiž čeká to, co už tak nesmírně dlouho odkládám - ano moje bláboly utřené do papíru, kterými se pokusím popsat vše (nebo alespoň to co považuji za zajímavé) z mojí společné cesty do Norska s mým věrným druhem, králem silničních nomádů, dobrodruhem a také studentem biomedicínského inženýrství v jedné osobě - Karlosem :))
