 |
| Roma - Piazza S. Pietro - vlevo Karel, vpravo já |
Na cestě jsme si zažili mnohé .. radosti, strasti, osamění, trpká zklamání a poučení, ale také pocity zadostiučinění a vítězství!
Takže, po mnoha týdnech ba měsících domlouvání a lákání kamarádů na nějaký odvážnější podnik, kdy ve hře bylo nejprve stopování na Balkán, jsme zjistili, že vlastně nemá nikdo jiný v našem okruhu chuť/čas/odvahu/povolení od družky/maminky něco takového zrealizovat. A tak jsme nakonec zbyli dva - já a jeden z mých nejlepších amigos Karel zvaný Carlos (někdy také Don Carlos, ale to je už jiný příběh xD). Ve dvou se nám na Balkán příliš nechtělo a tak jsme uvažovali o alternativním plánu .. nakonec jsme dospěli k tomu, že dostopovat do Říma by mohla být vcelku zajímavá zkušenost a přeci jen - vedou tam všechny cesty, nebo ne ? :)
Bylo to vcelku spontání a narychlo - v pátek 25.července jsem si vzal volno v práci a vyrazil jsem nakoupit nějaké ty trvanlivé potraviny a zásoby na cestu. Po zralé úvaze jsme dospěli k tomu, že by bylo vhodné mít co nejmenší batohy, aby nás vůbec někdo bral. Současně jsme s Carlosem dávali dohromady alespoň nějaké to info o cestě. No nakonec to skončilo tak, že jsme vyjeli jen s google mapou vytisknutou v kapse a nadějí, že si Carlos vzpomene, kde se nachází kemp, kde kdysi dávno nocoval poblíž Říma. (teprve zpětně si uvědomuju, že jsme té přípravě mohli dát trochu víc)
Měli jsme vcelku štěstí, protože tou dobou rodiče od Karla jeli na dovolenou na Německou stranu Šumavy a tak jsme se s nimi domluvili, že nás trochu svezou.
Než začnu se samotným vyprávěním, prosím vezměte na vědomí, že fotky byly foceny pouhým Iphonem, ale myslím, že to co schází na kvalitě, nahrazuje samotný obsah - fotili jsme totiž pouze momentky, ne každý druhý šutr.
Dále také po celou cestu mě provázel v mém ipodu Hugh Laurie a musím přiznat, že některé "Lonely moments", které jsme zažili po cestě, měli zatraceně dobrou šťávu, když byly podkresleny parádním bluesem z rukou mistra Laurieho :)
V sobotu ráno jsem tedy ráno na smluveném místě (první sjezd na Prostějov od Olomouce <Tesco>) čekal na svůj první svoz. Vyrazili jsme v dobré náladě, plni očekávání. Na této části trasy se nemělo moc co pokazit a tak jsme vcelku bez problému dorazili na místo - Deggendorf, odkud už rodičové pokračovali na svojí dovolenku na Šumavu. Tímto okamžikem jsme začali čelit realitě života a že byla tvrdá!
Řidič nám tvrdil že to je dobré místo, respektive lepší než to poslední, protože tam není zákaz zastavení. To sice ano, ale zato frekvence projíždějících aut byla tak když dobře čtrtinová. Opět jsme stopovali mnoho hodin a nikdo stále nezastavoval. Začínalo se připozdívat a oba jsme byli docela v "kreši". Byli jsme už tak zoufalí, že jsme na druhou stranu MUNCHu napsali bite (což není správně ano xD) a na každé auto jsem ceduli otáčel, takže to bylo "Munchen bite" xD. Se západem slunce jsme se dohodli, že dneska už to nemá moc cenu hrotit a že bude lépe jít si hledat provizorní bivak a tak jsme se s mnoha nevlídnými slovy adresovanými řidiči co nás zde vyhodil vypravili na průzkum okolí. Byli jsme bez vody a tak jsme museli dojít do nejbližší vesničky vyprosit trochu té životadárné tekutiny. Zjistili jsme že nejblíž je taková obydlená zatáčka, jejíž jméno nevíme dodnes (zpětně podle google mapy nejspíše Pankofen). Našli jsme jeden barák, kde jsme viděli partu mladých jak si nosí zásoby na nějakou party, tak jsme tam přišli a slušně je požádali o trochu vody do našich lahví. Nejen že nám doplnili, ale dali navíc ještě balenou vodu pro každého a poradili kam tady jezdí vlaky, kdyby jsme se chtěli trochu posunout. Co čert nechtěl, začaly se stahovat mraky a tak jsme rychlým krokem došli k nejbližšímu poli (plném okurek) a rozbili stan na nejméně viditelném místě v naději že nám nikdo nedá flastra. Postavili jsme stan a začali se "zabydlovat", v tom jsem zjistil nemilou věc: máma mi do batohu přidala plastovou solničku (že prý když si budu vařit po cestě...), ta ale nevydržela tlak všech věcí vměstnaných dovnitř a tak se sůl "krásně" rovnoměrně rozprostřela po mém celém batohu. Jistě si dokážete představit jakou radost jsem z toho měl, když jsem zpocený, trochu namoklý začal něco hledat v batohu. Zoufalý jsem něco snědl a rozbalil karimatku a spacák, abych usínal s pocitem že mám všude po těle nalepenou sůl.
Přiznám se že jsem si trošku sahal na dno. Celý den jsme se posunuli o 5km, namokl jsem, nohy bolavé a teď ještě tohle ... nebýt parťáka, asi bych morálku už neposbíral. Celý "solničkový incident" završila snaha o usnutí, spánek ale dlouho nepřicházel a tak jsme dlouhé hodiny jen tak klábosili o všem možném, ale hlavně o cestě. Uvědomili jsme si, že tenhle trip bude ještě asi hodně náročný a že jsme předtím vlastně vůbec nevěděli do čeho jdeme. Ale jak jsem přečetl kdesi na cestovatelském fóru: "stop je jako houpačka, jednou jsi nahoře a jednou dole". Ještě dodám, že jsme měli trochu štěstí v tom, že na tomto kousku ničeho stála nezamčená toitoika, což bylo velké zpříjemnění pobytu xD.
Ráno jsme se dali trochu dokupy a vyrazili zase na cestu. Probíhalo to skoro stejně jako předtím a nálada šla pomalu ale jistě do kytek, už jsme trochu šilhali po nedaleké vlakové zastávce, ale v tom to najednou po vší té smůle vyšlo! Zastavil nám chlápek s oktávkou v plné palbě (to nebylo až tak podstatné, nastoupili by jsme i do traktoru). Hodili jsme batohy do kufru a vděčně jsme se usadili. Věřte či ne, ale nikdy se nám nesedělo tak krásně a připadali jsme si jako králové. Seděl jsem ve předu a anglicky rozmlouval s řidičem. Vypadlo z něj, že jeho předkové pocházejí z česka, měli jsme o čem mluvit. Vážně dobrý chlapík, zajel si kvůli nám z cesty a vyhodil nás na jednom z nejlepších míst za celou cestu - na obřím odpočívadle jihovýhodně od Munchenu u tahu na Innsbruck a Salzburg
Bylo to vcelku spontání a narychlo - v pátek 25.července jsem si vzal volno v práci a vyrazil jsem nakoupit nějaké ty trvanlivé potraviny a zásoby na cestu. Po zralé úvaze jsme dospěli k tomu, že by bylo vhodné mít co nejmenší batohy, aby nás vůbec někdo bral. Současně jsme s Carlosem dávali dohromady alespoň nějaké to info o cestě. No nakonec to skončilo tak, že jsme vyjeli jen s google mapou vytisknutou v kapse a nadějí, že si Carlos vzpomene, kde se nachází kemp, kde kdysi dávno nocoval poblíž Říma. (teprve zpětně si uvědomuju, že jsme té přípravě mohli dát trochu víc)
Měli jsme vcelku štěstí, protože tou dobou rodiče od Karla jeli na dovolenou na Německou stranu Šumavy a tak jsme se s nimi domluvili, že nás trochu svezou.
Než začnu se samotným vyprávěním, prosím vezměte na vědomí, že fotky byly foceny pouhým Iphonem, ale myslím, že to co schází na kvalitě, nahrazuje samotný obsah - fotili jsme totiž pouze momentky, ne každý druhý šutr.
Dále také po celou cestu mě provázel v mém ipodu Hugh Laurie a musím přiznat, že některé "Lonely moments", které jsme zažili po cestě, měli zatraceně dobrou šťávu, když byly podkresleny parádním bluesem z rukou mistra Laurieho :)
V sobotu ráno jsem tedy ráno na smluveném místě (první sjezd na Prostějov od Olomouce <Tesco>) čekal na svůj první svoz. Vyrazili jsme v dobré náladě, plni očekávání. Na této části trasy se nemělo moc co pokazit a tak jsme vcelku bez problému dorazili na místo - Deggendorf, odkud už rodičové pokračovali na svojí dovolenku na Šumavu. Tímto okamžikem jsme začali čelit realitě života a že byla tvrdá!
Deggendorf ... never again
Kamenem úrazu bylo to, že co se týče stopování, jsme byli zelení jak jarní tráva a tak jsme se hned na začátku dopustili mnoha chyb. První z nich bylo to, že jsme se nechali vysadit přímo uprostřed Deggendorfu - tedy než jsme se vůbec vymotali z města, zjistili kde se dá dobře stopovat, uběhlo hezkých pár hodin. Nakonec jsme našli jen takový malý nájezd na dálnici na Munchen, ale nebylo tam moc kde přibrzdit a navíc to tam bylo samý zákaz zastavení. No ale nic lepšího jsme neměli a tak jsme zvedli palce a cedulku s nápisem MUNCH čímž se započalo naše velké dobrodružství .. Hodiny ubíhaly a my jsme stále stáli na tom samém místě. Alespoň jsme si už zvykli na pohledy kolemjdoucích upírajících se na nás stopaře - v Německu zřejmě neobvyklou atrakci. Setkali jsme se s hlubokým nepochopením, když na nás nejedna babča pořvávala, že támhle je kousek autobusová zastávka a bahnhof, proč tedy nejedeme tak? To nás však neodradilo a v době kdy už jsme začali ztrácet naděje nám zastavilo auto! Černý pickup s poměrně veselým pánem. Vděčně jsme nahodili batožinu na korbu a sedli dovnitř. To jsme ale nevěděli, že to byla naše druhá fatální chyba - pán nás totiž dovezl jen asi 5 km za deggendorf a vyhodil nás doslova uprostřed pole. Byl to však náš první stop a tak jsme plní entuziasmu ještě řidičovi vnutili jedno z našich nejlepších piv jako odměnu (Karlův nápad, vzít česká piva a rozdávat je po cestě řidičům). |
| "Uprostřed polí" někde za Deggendorfem |
Řidič nám tvrdil že to je dobré místo, respektive lepší než to poslední, protože tam není zákaz zastavení. To sice ano, ale zato frekvence projíždějících aut byla tak když dobře čtrtinová. Opět jsme stopovali mnoho hodin a nikdo stále nezastavoval. Začínalo se připozdívat a oba jsme byli docela v "kreši". Byli jsme už tak zoufalí, že jsme na druhou stranu MUNCHu napsali bite (což není správně ano xD) a na každé auto jsem ceduli otáčel, takže to bylo "Munchen bite" xD. Se západem slunce jsme se dohodli, že dneska už to nemá moc cenu hrotit a že bude lépe jít si hledat provizorní bivak a tak jsme se s mnoha nevlídnými slovy adresovanými řidiči co nás zde vyhodil vypravili na průzkum okolí. Byli jsme bez vody a tak jsme museli dojít do nejbližší vesničky vyprosit trochu té životadárné tekutiny. Zjistili jsme že nejblíž je taková obydlená zatáčka, jejíž jméno nevíme dodnes (zpětně podle google mapy nejspíše Pankofen). Našli jsme jeden barák, kde jsme viděli partu mladých jak si nosí zásoby na nějakou party, tak jsme tam přišli a slušně je požádali o trochu vody do našich lahví. Nejen že nám doplnili, ale dali navíc ještě balenou vodu pro každého a poradili kam tady jezdí vlaky, kdyby jsme se chtěli trochu posunout. Co čert nechtěl, začaly se stahovat mraky a tak jsme rychlým krokem došli k nejbližšímu poli (plném okurek) a rozbili stan na nejméně viditelném místě v naději že nám nikdo nedá flastra. Postavili jsme stan a začali se "zabydlovat", v tom jsem zjistil nemilou věc: máma mi do batohu přidala plastovou solničku (že prý když si budu vařit po cestě...), ta ale nevydržela tlak všech věcí vměstnaných dovnitř a tak se sůl "krásně" rovnoměrně rozprostřela po mém celém batohu. Jistě si dokážete představit jakou radost jsem z toho měl, když jsem zpocený, trochu namoklý začal něco hledat v batohu. Zoufalý jsem něco snědl a rozbalil karimatku a spacák, abych usínal s pocitem že mám všude po těle nalepenou sůl.
Přiznám se že jsem si trošku sahal na dno. Celý den jsme se posunuli o 5km, namokl jsem, nohy bolavé a teď ještě tohle ... nebýt parťáka, asi bych morálku už neposbíral. Celý "solničkový incident" završila snaha o usnutí, spánek ale dlouho nepřicházel a tak jsme dlouhé hodiny jen tak klábosili o všem možném, ale hlavně o cestě. Uvědomili jsme si, že tenhle trip bude ještě asi hodně náročný a že jsme předtím vlastně vůbec nevěděli do čeho jdeme. Ale jak jsem přečetl kdesi na cestovatelském fóru: "stop je jako houpačka, jednou jsi nahoře a jednou dole". Ještě dodám, že jsme měli trochu štěstí v tom, že na tomto kousku ničeho stála nezamčená toitoika, což bylo velké zpříjemnění pobytu xD.
Ráno jsme se dali trochu dokupy a vyrazili zase na cestu. Probíhalo to skoro stejně jako předtím a nálada šla pomalu ale jistě do kytek, už jsme trochu šilhali po nedaleké vlakové zastávce, ale v tom to najednou po vší té smůle vyšlo! Zastavil nám chlápek s oktávkou v plné palbě (to nebylo až tak podstatné, nastoupili by jsme i do traktoru). Hodili jsme batohy do kufru a vděčně jsme se usadili. Věřte či ne, ale nikdy se nám nesedělo tak krásně a připadali jsme si jako králové. Seděl jsem ve předu a anglicky rozmlouval s řidičem. Vypadlo z něj, že jeho předkové pocházejí z česka, měli jsme o čem mluvit. Vážně dobrý chlapík, zajel si kvůli nám z cesty a vyhodil nás na jednom z nejlepších míst za celou cestu - na obřím odpočívadle jihovýhodně od Munchenu u tahu na Innsbruck a Salzburg
Odpočívadlo jihovýchodně od Munchenu
 |
| Děti čerpacích stanic nám říkali ... |
Rozloučili jsme se s řidičem, dostal náš veliký dík a také Pilsner. Urazili jsme 160km a tak jsme se rozhodli že si na chvíli zabereme lavičku a uděláme oběd. Cítili jsme se jako páni (o čemž jistě i vypovídá fotka).
Pojedli jsme, doplnili vodu a s plnými žaludky a výbornou náladou jsme se pustili do výroby další cedule. Tentokráte to byl Innsbruck, na který jsme se rozhodli ubírat. Dvorní kreslíř byl Carlos, který má tu grafiku přeci jen o hodně více v ruce než já, moje úloha byl spíš takový majstor slova alias prořízlá pusa. Mnohokrát se nám po cestě osvědčilo že "líná huba, holé neštěstí".
S novou cedulí a úsměvy na tvářích jsme se opět postavili na cestu. U výjezdu z tohoto monstrozního odpočívadla jsme měli výborné výchozí pozice. Už jsme si zvykli že trocha toho neúspěchu k tomuto hobby prostě patří a tak už nám projíždějící auta nedělaly vrásky. Během stopování dokonce na "naše" odpočívadlo zavítal autobus plný asijských turistů, kteří si nás okamžitě se zájmem začali prohlížet a fotit. My jsme jim odpovídali máváním a pozováním, cítili jsme se prostě xD. Vesmír naše odhodlání asi již dostatečně prozkoušel u Deggendorfu a tak nám po hodince stopu zastavilo auto s jedním mužem a dvěma ženami. Nejprve jsme si mysleli, že to určitě není pro nás, ale bylo. Nejdřív jsme se trochu zdráhali, přeci jen auto to nebylo největší a byli tam tři. Ale zase pohrdnout autem co zastaví prostě nelze a tak jsme nastoupili. Ukázalo se že je to velmi veselá společnost - pán Rakušák svými dvěma italskými kolegyněmi, jeli z nějakého školení pro sociální pracovníky z Německa. Pán uměl slušně anglicky a tak nic nebránilo zapředení rušné konverzace. Ukázalo se vrací až do Itálie! Takže jsme z příslibu brzkého dosažení Italských dolomitů byli úplně odvaření. Ukázalo se, že pán je teolog a dříve chtěl být knězem (než poznal svoji současnou družku). Možná odtud pramenila jejich dobrota, která zašla tak daleko, že nám po cestě ještě nabízeli zmrzku a nocleh, který jsme zdvořile odmítli, protože jsme chtěli ještě večer zkusit stopa (přeci jen před námi byla vcelku štreka). Průjezd Italskými alpami bylo opravdu pokoukání ... údolíčka, hory, impozantní silniční stavby, pilíře, mosty, dokonce nám bylo řečeno že projíždíme kolem jisté pevnosti, moc mě mrzí že jsem si nezapamatoval název.
Dle mého kvalifikovaného odhadu jsme urazili tak 250 km, byli jsme vysazeni v u jedné čerpací stanice někde mezi Bolzanem a Bressanone Brixen. Byli jsme velmi velmi vděční a paní řidička od nás obdržela pivko (asi spíš jako suvenýr xD). Kochali jsme se nádhernými pohledy na Italské alpy. Řízením osudu jsme zde narazili na kolegu stopaře (viz foto). Vážně dobrý borec, zhruba o rok dva mladší než já. Vyrazil taky od Munchenu. Poseděli jsme, pokecali a vyměnili pár rad a typů. Cestoval také velmi spontání a dokonce neměl ani stan. Mířil na východní pobřeží Itálie někam za San Marino (myslím že Ancona). Podělil se s námi o svou velmi podrobnou a velkou mapu, kde jsme si trochu důkladněji prostudovali naši další cestu. Vzhledem k tomu že zde byl první tak jsme uzavřeli gantelmanskou dohodu, že dostane to lepší místo a tak jsme v klidu pojedli a poté jsme se postavili za něj po směru jízdy. What a lucky bastard, měl štěstí, vzali ho do auta nějací mladí borci, tím se naše cesty zase rozdělili a my stopovali dál. Pomalu se začalo připozdívat ...
Tím bych chtěl ukončit tuto část povídání o naší cestě stopem do Říma. Strašně jsem se rozepsal, já vím, ale to asi jinak nešlo, vzpomínky jsou stále silné :)) Snad časem doplním další části, už bohatější na fotodokumentaci. Chtěl bych v části č. 2 doplnit cestu do z Alp do Říma a v třetí části pojednat o samotném Římu a událostem provázejících nás při návratu (a že to občas bylo drama! Naskakuje mi husí kůže jen co si vzpomenu).
Zde druhá část
PS: Ještě jednou omluvte kvalitu nafoceného materiálu, vše je foceno pouze Iphonem :)) No holt štáb jsme za zadkem neměli :)
Pojedli jsme, doplnili vodu a s plnými žaludky a výbornou náladou jsme se pustili do výroby další cedule. Tentokráte to byl Innsbruck, na který jsme se rozhodli ubírat. Dvorní kreslíř byl Carlos, který má tu grafiku přeci jen o hodně více v ruce než já, moje úloha byl spíš takový majstor slova alias prořízlá pusa. Mnohokrát se nám po cestě osvědčilo že "líná huba, holé neštěstí".
 |
| Vrchní kreslíř Kája |
S novou cedulí a úsměvy na tvářích jsme se opět postavili na cestu. U výjezdu z tohoto monstrozního odpočívadla jsme měli výborné výchozí pozice. Už jsme si zvykli že trocha toho neúspěchu k tomuto hobby prostě patří a tak už nám projíždějící auta nedělaly vrásky. Během stopování dokonce na "naše" odpočívadlo zavítal autobus plný asijských turistů, kteří si nás okamžitě se zájmem začali prohlížet a fotit. My jsme jim odpovídali máváním a pozováním, cítili jsme se prostě xD. Vesmír naše odhodlání asi již dostatečně prozkoušel u Deggendorfu a tak nám po hodince stopu zastavilo auto s jedním mužem a dvěma ženami. Nejprve jsme si mysleli, že to určitě není pro nás, ale bylo. Nejdřív jsme se trochu zdráhali, přeci jen auto to nebylo největší a byli tam tři. Ale zase pohrdnout autem co zastaví prostě nelze a tak jsme nastoupili. Ukázalo se že je to velmi veselá společnost - pán Rakušák svými dvěma italskými kolegyněmi, jeli z nějakého školení pro sociální pracovníky z Německa. Pán uměl slušně anglicky a tak nic nebránilo zapředení rušné konverzace. Ukázalo se vrací až do Itálie! Takže jsme z příslibu brzkého dosažení Italských dolomitů byli úplně odvaření. Ukázalo se, že pán je teolog a dříve chtěl být knězem (než poznal svoji současnou družku). Možná odtud pramenila jejich dobrota, která zašla tak daleko, že nám po cestě ještě nabízeli zmrzku a nocleh, který jsme zdvořile odmítli, protože jsme chtěli ještě večer zkusit stopa (přeci jen před námi byla vcelku štreka). Průjezd Italskými alpami bylo opravdu pokoukání ... údolíčka, hory, impozantní silniční stavby, pilíře, mosty, dokonce nám bylo řečeno že projíždíme kolem jisté pevnosti, moc mě mrzí že jsem si nezapamatoval název.
Odpočívadlo někde severně od Bolzana
 |
| S kolegou stopařem. Foceno rukami Italského řidiče kamionu. |
Tím bych chtěl ukončit tuto část povídání o naší cestě stopem do Říma. Strašně jsem se rozepsal, já vím, ale to asi jinak nešlo, vzpomínky jsou stále silné :)) Snad časem doplním další části, už bohatější na fotodokumentaci. Chtěl bych v části č. 2 doplnit cestu do z Alp do Říma a v třetí části pojednat o samotném Římu a událostem provázejících nás při návratu (a že to občas bylo drama! Naskakuje mi husí kůže jen co si vzpomenu).
Zde druhá část
PS: Ještě jednou omluvte kvalitu nafoceného materiálu, vše je foceno pouze Iphonem :)) No holt štáb jsme za zadkem neměli :)
 |
| Mapa odpovídající první části, kterou jsem popisoval v tomto příspěvku. |
Doufám, že bude slibované pokračování, čte se to skoro samo a navic je to celkem zajimavy.
OdpovědětVymazatSlibuju, že po takové pochvale už neucuknu a poctivě to dopíšu xD Věřím že dál už bude i více fotek. :)
OdpovědětVymazatJeště jsem ani nezačal číst a už vidím první hrubky. Opravte si to prosím, jelikož slabší povahy by to mohlo odradit od čtení (viz v levo a v pravo při popisu fotky)
OdpovědětVymazat